Náměstí Karla Buriana 55
270 31 Senomaty
Nejcennější památkou hřbitovního kostela svatého Štěpána, postaveného před rokem 1562, je náhrobní deska vezděná do sloupu v podloubí před kostelem. Deska původně kryla uvnitř kostela hrob Anny Hochhauzerové z Krásného Dvora, manželky někdejšího majitele městečka Václava Hochhauzera, který Senomaty koupil roku 1589. Anna zemřela roku 1613. Poslyšme, jak desku popsal spisovatel Zikmund Winter při návštěvě Senomat na jaře roku 1884:
"Na té kamenné tabuli gotickými literami pán dal vytesati, že vzácná paní Anna Hochhauzerová, rozená z Krásného Dvora, majíc let 48, život svůj v Kristu Pánu jest dokonala a že čeká veselého z mrtvý vstání. Na erbě povydaným dílem uroben rytíř se železem stojící na koruně a helmici, pod nímž ve štítě je přelomený trám. Toť asi erb Hochazarův. Podle něho stesán řemeslně jiný znak se šesti pštrosími péry na půlměcíci. Pod helmicí je půl orlice. Toť snad panin znak."
Za třicetileté války byl kostel dvakrát při pochodech vojska vyrabován a hrobka Anny Hochhauzerové vykradena. Winter byl roku 1884 při tom, když při opravě kostela byla hrobka otevřena. " Když kámen zdvižen, spatřena jest černá, vlhká země. Rakve tu nebylo, jediný železný hřeb, rzí velice objedený, zbyl tu z ní. V hloubi asi půl druhého metru různo leželo něco málo něžných kostí paniných. Kam poděly se ostatní? Zajisté poznává se tu, kterak uměli vojáci vojny třicetileté, dravci, honící se za zlatem, bouřiti mrtvé z lůžka. Končeně vyhrabána jest z černé země ještě hlava paní Anny. Byla dosavade na ní krátká kštice krásné zlaté barvy."Právě při opravě kostela roku 1884 byla náhraobní deska vezděna v podloubí před vchodem.
Na senomatském hřbitově je též soubor památných hrobů.
Svatý Štěpán zemřel v roce 40 v Jeruzalémě jako první mučedník křesťanství, a proto je nazýván prvomučedníkem. Byl dobrým kazatelem a při jednom jeho kázání vznikl spor s některými z naslouchajících Židů. Nakonec byl obviněn z hanobení Boha, předveden před soudce a odsouzen. Dav ho po rozsudku vyvedl z města a před damašskou bránou usmrtil ukamenování. Štěpán je téměř vždy zobrazován jako mladý jáhen a k jeho hlavním atributům patří kameny, které například drží v ruce. Někdy jsou na Štěpánově hlavě, v jeho dalmatice (liturgické roucho), ve svatozáři apod.
Jaroslav Ryba ke kostelu sv. Štěpána uvádí:
Prostý a jednoduchý kostelík sv. Štěpána – dnes obklopený ze všech stran hřbitovem, patřil ve svých prvopočátcích Českým bratřím. Je o tom blíže pojednáno v kapitole Kněží a fara.
Zůstává otevřena otázka vzniku kostelíka. První zmínka pochází z roku 1562, kdy senomatští konšelé píší mimo jiné králi, že mají dva kostely. Kronika obce Senomat psaná od roku 1884 mylně udává, že “ ... kostelík sv. Štěpána vystavěn byl, jak z pramenů hodnověrných vysvítá roku 1590 od Českých bratří.“
Dějepisec V. Kočka o sv. Štěpánu poznamenává: “Zdá se, že tolik pronásledovaná Jednota bratrská odhodlala se postaviti sbor neboli modlitebnu teprve kolem roku 1560, když na Křivoklátě usadila se Filipina, choť arciknížete Ferdinanda, která Augustovi a Dílkovi, vůdcům Českých bratří, byla nakloněna. O kněžích bratrských není z této doby zpráv.“
Dokladem faktickým však tato Kočkova domněnka být nemůže, ačkoliv se zdá nejpravděpodobnější.
Jisté zůstává, že přes všeliké spory Senomat s Václavem Hochhauzarem z Pšovlk, který je koupil roku 1589, přál zdostatek Českým bratřím v obci. Pravděpodobně z této příčiny existuje dnes další domněnka, že kostelík byl vystavěn roku 1590 zásluhou manželky Václava Anny Hochhauzarové. V rakovnickém archivu by proti tomu svědčil zápis:“K sv. Štěpánu, kostelíku není nicz proto zie na swug naklad gsouczy vypovědění bratří geg dali vystaweti.“
O kostelíku jsou bezpečnější zprávy počínaje rokem 1604, stává se svědkem svatby dcery Hochhauzarovy Johanky s p. Hendrychem Bezdružickým z Kolovrat. Roku 1613 je sem pochována vdova po Václavu Hochhauzarovi, Anna. Uložena byla do hrobky pod oltář z níž směrem k západu – před oltář – vedly vzhůru schody. V jejich ukončení, podlaží, ležel náhrobní kámen – náhrobek – 2 m dlouhý, 98 cm široký s textem o úmrtí a spojenými erby rodin Kolovratů Libštejských a Hochhauzarů / alianční znak /. Pamětní slova na náhrobku byla červená na štříbřitě bronzovém podkladě. Text zachovaný dodnes zní:
“Letha 1613 umrzela urozena pani Anna Hochhauzarova rozena z Krásného Dvora strzedu przed sw. Markytou mezi 1 a 2 hodinau na nocz mago wieku swego 48 let zivot swug v Krystu panu dokonala a przi tomto chramu gest pochowana očekawagic welkého z mrtvých wstany.“
Dole, ve zvláštní rámu, jehož rohy zdobí pod společnými přikryvadly čtyři hlavy andělů jsou dva erby. První, vlevo, má tři krokve / LLL / v klenotu půl obrněnce s točenicí na hlavě a palcátem v ruce. Druhý, vpravo, má půl levou orlici vpravo hledící a v pravé polovici znaku jsou dva šikmé pruhy jdoucí vpravo vzhůru, klenotem jest člun, z něhož nad sebou vyvstávají tři páry pštrosích per. O jejich původní barvě není známo nic, ale z pramenů kolem roku 1880 byl podklad hnědý, znaky stříbřitě bronzové.
Dnes je místo po náhrobním kameni označeno v kostele dlaždicemi a vlastní náhrobek je od roku 1884 zasazen do severního – půlnočního – pilíře / obrácen ke dveřím kostelíka / před kostel, jenž spolu s dalšími třemi podpírá věž se zvonkem a hodinami. Práci tu, společně s úpravou hrobky, konali podle sdělení nynějšího správce duchovního majetku a dobrého pamětníka Aloise Kotka / nar. 1888 / jeho otec František jako zednický přidavač a zedník Nachtigal z čísla 139. Hrobka v té době – podle jiných pramenů – byla již tehdy vyloupena. V jakém stavu je dnes nelze bez odkrytí říci.
Ale vraťme se zpět ke chronologickému výkladu ... Náhrobní kámen zůstal Senomatům jako jediná památka kostelíka z doby před třicetiletou válkou. Nevíme vůbec jak kostelík – či snad jen kaple ? – tehdy vypadal. Léta pohrom pro Senomaty – 1620 a 1636 – učinily tečku za první kapitolou kostelíka. Jakési zbytky však přeci jen přečkaly dobu, protože po třicetileté válce se o kostelíku sv. Štěpána opět v historických dokladech jako o druhém kostele v Senomatech hovoří.
Ve zprávě rakovnických z roku 1636 čteme, že Senomaty a kostel sv. Štěpána byly roku 1620 spáleny, oltář zruinován a archa převezena do kostela sv. Vavřince / nyní uložena v rakovnickém museu /.
Novou etapu prožívá kostel sv. Štěpána od roku 1740, za panování Marie Terezie. Začíná se pro velkou sešlost znovu stavět, avšak těžká doba válečných let a předpisované daně prodloužily výstavbu až do roku 1747. Celá výstavba provedena nákladem obce. Rakovník si tohoto kostela vůbec nehleděl.
13. června 1747 byl položen základní kámen do pilíře na evangelijní straně a v něm uložena pamětní listina. Nevíme, v kterých místech pilíře se pamětní listina nalézá, ale jistě by dala jasnější světlo do starších dějin Senomat. Kostelík je postaven z kamene a kryt šindelem.
Další významné změny nastávají v roce 1804 / 24. 5. /. Kostelík je opravován znovu. Děje se tak – mimo obecní příspěvek – nákladem Martina Kotka, tehdy rychtáře obce a zdejšího učitele Vacslava Kotschiho. Opravuje se šindelová střecha za 114 zlatých 30 krejcarů částečně zdivo. Po opravě roku 1804 slouží kostelík v tomto stavu až do další opravy, jedné z nejpodstatnějších – v roce 1884.
Roku 1813 je obohacen kostelík na žádost duchovního Vincence Bergera darem od Eleonory Rubesch pěkným obrazem “Mrtvola sv. Jana“. Věnování je připsáno k obrazu.
Senomatský farář Roedl se ve svém zápisu z roku 1847 domnívá, že kostelík sv. Štěpána stojí na místě, kde býval kdysi chrám pohanský.
Až na malé úpravy pochází dnešní podoba kostelíka z roku 1884. Cele do správy obce přešel kostelík roku 1883, Rakovník se patronátu definitivně zřekl. Rok nato investuje obec Senomatská spolu s Hostokryjemi 4.000 zlatých do opravných prací a přislibuje, že kostel bude sloužit křesťanskokatolickému kultu. Této akce se nejaktivněji účastní a má první zásluhu tehdejší starosta Václav Ryba z č. 67. Dříve nízká, t.zv. puritánská věž je zvyšována o 1,60 m za předpokladu, aby na ní snad někdy mohly být instalovány hodiny. Kostelík dostává novou střechu, báň a křížek. Upravuje se celý vnitřek kostela, přemísťuje se náhrobní kámen Anny Hochhauzarové. V pamětním spise o zmíněné opravě kostelíka z roku 1884 se dočteme: “Podotknuto budiž, že při úpravě vnitřku kostela vyzvednuta uprostřed se nacházející mramorová deska pod níž pochována, jak psáno jest Anna Hochhauzarová rozená z Krásného Dvoru, bývalá majitelka Senomatského a Pšovlckého dvora. Nalezen byl toliko obyčejný hrob a v něm kosti, protože kámen tam na předešlé místo položen a více zvedán býti nemusí. Ať odpočívá v pokoji ! “
Současně se – 1884 – jižním směrem kolem kostelíka rozšiřuje hřbitov. Obec zaručuje, že hřbitov nebude patřit kostelu, nýbrž potřebám “občanským“. Do makovice věže je vložen pamětní spis z opravy v roce 1884 spolu s opisem pamětní listiny z roku 1804. Téhož roku je rovněž zazděn pamětní spis s řečí faráře Opatrného do hřbitovní brány od Senomat, jak praví kronika “vpravo od práhu 3´3´´ neb dle nové míry 2 m a 3 cm vysoko uprostřed pilíře zazděn jest.“
Rok nato, 1885, jest na rozšířeném hřbitově vysázeno 49 lip, v aleji ku hřbitovu 8 lip, v jámě u hřbitova 60 višní. / Okolo kostela dolního, sv. Vavřince, vysázeno 7 lip, u sochy sv. Tadeáše 2 lípy. / Téhož roku daruje Fr. Suttner, farář ve Stiboři – rodák senomatský, kostelíku sv. Štěpána oltářní obraz od Josefa Scheiwla z Prahy, rovněž daruje varhany. / Varhany byly přestěhovány roku 1945 pod vedením faráře Nováčka do kostela sv. Vavřince. Nynější harmonium do kostela sv. Štěpána koupil 1950 ze svého Alois Kotek za 700 korun. / Od Fr. Suttnera jsou rovněž dary: věčná lampa, ozdobně vykládaná okna v olověném rámoví a některé jiné drobnosti. Obec přikupuje rám k oltářnímu obrazu, nový kůr a pokládá dlaždice v presbytáři.
Roku 1896 je zbudována nákladem ředitelství drah a železnic nová cesta od kostela sv. Vavřince až k vratům hřbitova. Obec přispěla vzdáním se pozemků.
Senomaty získaly rokem 1896 prospěšný dar – věžní hodiny darované obcí Josefem Růžičkou, šanovským občanem, poslední léta žijícím v Senomatech v č. 151. Ve zmíněném roce zde umírá a v závěti věnuje obci na kostelní věž hodiny se třemi číselníky v ceně 500 zlatých / od firmy Ludvika Hance /. Obec je dává svým nákladem 90 zlatých vpravit do věže kostela sv. Štěpána. Hodiny jsou umístěny ve zvlášť vyhražené místnosti s baldachýnem pod střechou.
Při jménu Josefa Růžičky vzpomeňme ještě dalšího jeho dobrodiní, daru nové křtitelnice a poskytnutí 300 zlatých obci, z nichž každoročně se výročí jeho úmrtí měly být vypláceny nejchudším občanům peníze z úroků. Růžička je pohřben na místním hřbitově.
Dodnes je uvnitř kostelíka na levé straně hnědá mramorová památní deska s reliefem Krista a věnováním zlatě psaným:“Památce svých milých rodičů Josefa a
Veroniky / 1807 – 83, 1810 – 84 / Celda Klouček. “ C. Klouček, coby rodák senomatský dosáhl význačného postavení v českém uměleckém světě – sochařství.
/ Z rukou C. Kloučka jsou zachovány dodnes na příklad jen v Praze: sgrafita levé nádvorní stěny prvního patra v Národním museu, ornamentální výzdoba pomníku sv. Václava na Václavském náměstí, bohatá secesní výzdoba paláce Čs. obchodní komory z roku 1902 v ulici 28. října, štukatury na barokním domě Kaňkové na levé straně Národní třídy, štukatury na secesní budově bývalého konventu křížovnického v Křížovnické ulici, sgrafita na pozoruhodném domě v sousedství Šternberského paláce na Malostranském náměstí, vnitřní výzdoba Richterova domu / č. 147. / u paty Starých zámeckých schodů z roku 1876 – 97, vnitřní štukatérské výzdoby bývalé budovy Pražské městské spořitelny, nyní Musea Klementa Gottwalda v Rytířské třídě, plastická výzdoba budovy Čedoku dříve Zemské banky z roku 1911 – 12, alegorické reliefy budovy Investiční banky z roku 1894 – 96 / fasáda na Vohankově domě proti ústí Rybné ulice, vnitřní plastická dekorace bývalé Hypoteční banky nyní budovy poštovních úřadů 025 a 121 na náměstí Maxima Gorkého a mnohé další. /
Roku 1899 je z popudu faráře Chalupského proražen nový vchod do kostela sv. Štěpána za oltářem, nově oplechovány přední dveře, zřízeny 2 okenní ventilace, zvenku kolem kostela upraven z bílých cihel vodní trativod. Z téhož roku pochází i dřevěný ztrouchnivělý kříž stojící mezi hroby proti vchodu do kostela. Byl postaven za misionářského cvičení.
Z darů faráře Chalupského tu dodnes zůstaly: koberec, korálové růžice a kalich s monstrancí – původem ze sv. Hory.
1905 je nově pokryta rozpadající se hřbitovní zeď.
Nakonec shrňme v několika slovech podobu kostelíka, která se s malými změnami dochovává od roku 1884 dodnes.
Kostelík je uprostřed hřbitova, orientovaný. Zevní stěny jsou oživeny pilastrovými pásy. V průčelí přistavěna čtvercová jednopatrová věž s baňovitou střechou, v ní bývaly dva zvonky bez nápisů, nyní jeden. V prvním patře věže jsou tři okna vrchem půlkruhová. Krytina tašková, na cibulovité osmistěnné báni kryt šindelový. Vchody dva. V lodi dvě okna čtverhranná, mírným segmentem sklenutá, v presbytáři dvě okna okrouhlá, strop rovný.
Loď uvnitř čtvercová, hrany vyduty, kryta rovným stropem, zdobena výplněmi.
Presbytář o jednom poli eliptického závěru / polobáň /, zaklenut t. zv. “českou klenbou“
Hlavní oltář v barokní dřevěné architektuře, obraz sv. Štěpána malován 1885 A. Scheivlem
Kazatelna má na baňatém poprsníku dvě hlavičky andělů.
Kruchta v půlkruhu vypjatá s falešnou malbou barokních sloupců.
Doplňky – výpravou je kostelík nadán velmi chudě, používáno vybavení z kostela sv. Vavřince.
K jednoduchému, ale pohlednému kostelíku je pěkným doplňkem obklopující hřbitov. Dnes již na něm stíní hroby zemřelých bohaté koruny lip, vysázených v minulém století.
Seznamme se krátce s některými pozoruhodnějšími hroby. Nejstarším zachovalým hrobem i s pomníkem jest tu na západní straně hřbitova hrob “Josefa Hollý * 14. 3. 1798 + 11. 5. 1856“. Na pomníku je pod nápisem velmi zajímavý v kameni vytesaný pivovarsko – sladovnický znak: vlevo sud, uprostřed nahoře staré váhy, dole balík převázaný křížem, vpravo oboustranná krokev. Znak dosvědčuje na existenci sládků z rodu Holých.
Podle sdělení a prohlídky Al. Kotka – dlouholetého správce hřbitova – patři mezi nejstarší též nedaleký hrob s pomníkem rodu Suttnerů “ z Husy“, pochováni tu jsou Celestin, Alois, Anna. Věnují František / farář / a Antonín / řid. uč. v Milostně a Krušovicích /. K nim se řadí hrob a hrobka “Antonín Reček * I.II. 1832 + 1.11.1873, Marie Rečková roz. Holá * 11. 11. 1831 + 7. 7. 1908“.
Dále se tu setkáme s hroby známých jmen v historii Senomat, jako učitele Kočího u jehož hrobu na kříži je nápis: “Roku 1820 usnul W Pánu WaclaW Kotschi Učitel Senomatský z Nákladu P.V.B. 1822“ / jde o pomník přenešený pravděpodobně z dolního hřbitova u sv. Vavřince v druhé polovině minulého století /. Dále hrob básníka Františka Chládka, hrobka řidicího učitele Josefa Friedla s chotí / s fotografiemi /, řídicího učitele Kapouna, řidicího učitele V. Fišera, senomatských starostů posledních let atd. atd.
Svatému Vavřinci, patronu ohnivých povolání, který zemřel mučednickou smrtí upečen ma rozžhaveném rožni, je zasvěcen gotický kostel, který v Senomatech založil pravděpodobně duchovní řád německých rytířů, jemuž ves daroval v první polovině 13.století král Václav I.. Konkrétní zprávy o kostele sv.Vavřince však pochází až z první poloviny 14.století. Kostel byl během staletí několikrát poničen, přestavěn a upraven. Nynější podobu dala kostelu oprava na přelomu 19. a 20.století.
Svatý Vavřinec žil ve 3. století v Římě jako jáhen. Rozdal církevní jmění chudým, aby je zachránil před hrabivostí císaře Valeriána, na jehož příkaz byl zajat a umučen k smrti na rozžhaveném roštu. Jeho hlavním individuálním atributem je proto právě rošt. Rošt byl důležitou součástí středověké kuchyně ve všech typech domácností, včetně panovnických. Šlo o dílo kováře vytvořené s železných prutů, či nýtovaných pásů. Aby se pod roštem mohlo topit, tak ten stál na nožičkách. K manipulaci sloužil kruh. Na rošt se pak stavěly varné nádoby s vodou či jídlem.
Jaroslav Ryba o kostelu sv. Vavřince uvádí:
Kostel sv. Vavřince v jižní části obce možno považovat za nejstarší stavbu v obci. Vztahují se k němu první zmínky o Senomatech a to již z roku 1327, kdy obec Senomaty i s farním kostelem jsou přiřknuty k premonstrátskému klášteru v Teplé / viz kapitola IV. /.
Dějepisec V. Kočka se domnívá, že kostel vystavěli křížovníci německého řádu, kteří byli v Senomatech od roku 1233.
O pozdější trvalé existenci kostela svědčí řada historických záznamů o působnosti duchovních správců náležejících do Senomat / viz kapitola X. /.
Patronát nad kostelem, jak platilo běžně, měli králové právě panující. Koncem 14. století patřil kostel k děkanátu rakovnickému / připadalo sem 47 farností /, za husitských válek zůstává opuštěn.
17. století je pro kostel sv. Vavřince obdobím častého zpustošení.
Poznamenejme, že blízké okolí kostela bývalo až do první poloviny 19. století hřbitovem, jediným do té doby v Senomatech. / Alois Kotek, dnešní správce duchovního majetku, vzpomíná na existenci hřbitova kolem kostela sv. Vavřince takto: “Jako malý chlapec – když mi bylo asi 5 roků / t.j. roku 1893 – pozn. autora / - dostal můj otec jako ponocný a taky kostelník od obce nařízení, aby s hrobníkem, starým Janem Rácem z čísla 96., upravil kolem kostela půdu po hřbitově. Byly tam zbytky hrobů, ale pomníky už ne. Ty už byly odstraněny na hřbitov ke svatému Štěpánu. Otec tam vykopal taky z jednoho hrobu lebku, já si ji nasadil na hlavu, běžel domů a křičel, že je to náš dědeček .... tenkrát sem byl moc bit ... “ /.
Kostel sv. Vavřince je stará orientovaná, omítaná, kamenná stavba, původně gotická / gotika poloviny 14. století /. Teprve při opravě 1855 byl gotický ráz porušen, na příklad gotická okna v lodi jsou překlenuta a prů čelí zakryto síncem. K lodi o třech polích přiléhá presbytář o jednom poli s polygonálním závěrem z pěti stran osmiúhelníka. V pozdější době je přistavována sakristie na severní straně presbytáře a nejpozději připojena předsíň u západního průčelí. Loď má sedlovou střechu se štíty na východní i západní straně, ukončenými kameninovými křížky.
Nad presbytáří, sakristií a předsíní bývaly kdysi malby, nyní jsou zůstatky jen v presbytáři. Kostel je kryt taškami. Vchody do kostela celkem tři.
Osmiboký sanktusník byl kryt plechem, do roku 1899 měl cibulovitou barokní báň, avšak v tomto roce při opravě kostela je zrušena a zřízena nová strmá jehlancová stříška s oplechovanými štíty. Dříve visely provazy od zvonů přímo dolů, později svedeny k sakristii / oprava provedena za 1.000 zlatých , farníci poskytli 120 zlatých, a zbytek patron /.
Presbytář je zvýšen proti lodi, má tři okna v původním stavu krotitém a podpírá jej 6 pilírů. Křížová klenba je paprskovitého závěru.
Loď o pěti oknech je zbarokisována štukovými ozdobami a zaklenuta ve třech polích do kamenných žeber, z nichž prostřední zdobí hvězda.
Sanktuárium v jihovýchodní straně presbytáře je uzavřeno krotitým obloukem.
Sedidlo v jižní zdi presbytáře je z podvojného výklenku, trojlistě uzavřeno.
Kruchta stojí na dvou barokních sloupcích. Zábradlí zdobeno barokními kuželkami. Vchod dna kruchtu vede po dřevěných schodech a tyto pokračují i na půdu kostela.
Hlavní oltář v dnešní podobě pochází z konce 19. století / asi 1891 /. Byl darován kostelu senomatským rodákem Františkem Suttnerem, farářem ve Stiboři u Českého Brodu. Uprostřed je obraz sv. Vavřince, vlevo sv. Jan, vpravo biskup Mikuláš. Nevysvětlen zůstává záznam z roku 1891, ve kterém je popsán oltář v gotickém slohu, uprostřed se sochou sv. Vavřince v životní velikosti, po stranách se sochami sv. Vojtěcha a sv. Jana Nepomuckého, pod vrchním baldachýnem krucifix.
Původně měl kostel velmi cennou oltářní malbu svatých od českého mistra z druhé poloviny 16. století, kterážto památka v originálu je dodnes uchována v Rakovnickém museu. Velký skládací oltářní obraz má odděleně na lícní ploše:
Na rubové ploše jsou odděleně zpodobněny:
Obraz měl zvláštní dvířkové uzavírání, kterým bylo možno kresby naprosto zakrýt. Již tato úprava nasvědčuje značnému stáří obrazu.
Mezi ostatní kostelní potřeby, které náleží farnosti patří paprskovitá postříbřená monstrance, stojící na eliptické noze v chrámu. Je zhotovena z ořechového dřeva. Horní věneček má zlacený a na vrcholku symbolicky Boha Otce. Dále zlacený pacifikál, stojící rovněž na eliptické nožce / 32 cm vysoký /, zdobený páskovitým ornamentem a čtyřmi hlavičkami andílků. Na kříži jsou vloženy čtyři granáty / rovněž vzadu / a ostatky.V roce 1852 byly sem nákladem obce zakoupeny lampa s konvičkami, 4 ornáty, jedna zpovědní stolice a kostelní prádlo.
Z roku 1859 pochází 14 opravených obrazů Křížové cesty, visících po vnitřních stěnách kostela. Nechal je na své útraty 85 zlatých renovovat zdejší farář Roedl u akademického malíře V. Veise v Praze. 1860 jsou vysvěceny.
Roku 1861 je přikupováno 10 cínových svícnů, 1863 zakupuje 4 cínové svícny Kateřina Gopoldová, roz. Rybová, roku 1883 jest kostel opravován, vydlážděna sakristie a presbytář cementovými dlaždicemi, darem od Marie Rečkové a Marie Holé dostává kostel dva nové fialové oltářní polštáře, 1890 je vydlážděna loď a opravena okna v presbytáři, 1891 přibývá nová kazatelna, roku 1899 při opravě cibulovité věže byly tu nalezeny památné listiny z roku 1753 / stará makovice měla podobu z roku 1590 / a z roku 1832, kdy byla opravena celá střecha – jedině stará hvězda zůstala na nátlak senomatských občanů na kostele. 1899 je kostel opatřen hromosvodem.
Staré varhany pocházející z 18. století byly roku 1898 opravovány a mohly sloužit ještě řadu desetiletí. Avšak za I. světové války byly cínové a bronzové píšťaly vybrány a odvezeny, zbytek varhan vynešen na půdu. Mezi I. a II. světovou válkou bylo zde harmonium z kaplanky, které se po roce 1948 opět do kaplanky vrátilo / hrával naň hlavně Josef Lajbl z č. 27. a Augustin Zimmerhakl /. V kostele nahradil harmonium varhany přenesené sem z kostela sv. Štěpána.
Ve věžičce kostela je neznámo od kdy 46 kilogramový malý zvonek – “umíráček“.
Křtitelnice byla darována kostelu Josefem Růžičkou v roce 1896. Lucerny pro průvod Vzkříšení a Božího těla daroval Martin Lajbl z č. 70. v roce 1847.
V sinci je obraz sv. Václava v přirozené velikosti. Dřevěný kříž, 3 m vysoký, před kostelem koupil až v roce 1950 Alois Kotek nákladem 92 korun.
Roku 1900 je v hrubých rysech celý kostel opravován. Od té doby se však již něčeho podobného nedočkal.
S kostelem svatého Vavřince sousedí pozoruhodná dřevěná zvonice s hrázděnou podezdívkou, jedna z mála staveb tohoto druhu na Rakovnicku. Stáří zvonice je nejméně tři sta let, stála již před rokem 1620. Uvnitř zvonice byly původně dva zvony z let 1771 a 1774. Ty však byly za 1.světové války rekvírovány jako surovina k výrobě zbraní, stejný osud měly za 2.světové války i zvony nové.
Dnes je ve zvonici zvon nový - Svatý Vavřinec, který byl dne 5.6.2018 odlit v Brodku u Přerova v Uměleckém zvonařství paní Leticie Dytrychové. V neděli 5.8.2018 v rámci Senomatských slavností po poutní mši zvon požehnal pan kardinál Dominik Duka. Zvon váží 352 kg, průměr má 80 cm a zvoní v tónu C2.
Jaroslav Ryba ke zvonici uvádí:
Trámová zvonice stojí severozápadně od kostela. Není známo od kterých časů zvonice stojí, avšak potvrzeno zůstává, že existovala již před rokem 1620. Rakovničtí totiž roku 1636 píší kardinálovi, že vojsko odvezlo roku 1620 3 zvony ze Senomat, z nichž dva byly nalezeny v Praze, o třetím se neví. Jeden ze dvou nalezených byl později vykoupen, na druhý nebylo peněz.
Zvonice je čtvercového půdorysu o straně 7,15 m. Přízemí z hrázděného zdiva je nadstaveno šindelovou valbou na jejímž otupeném vrcholu sedí dřevěná čtyřboká šindelem krytá lucerna. Dveřmi z východní strany a po dřevěných schodech se dostaneme až k hornímu patru, kde byly až do I. světové války dva velké zdobené zvony, kdysi chlouba Senomat.
První, tzv. “velký zvon“ byl 81,5 cm vysoký, 104 cm v průměru, slit v roce 1774 v malém Městě Pražském. Na východní straně zvonu byl znak Kristův s anděli, pod ním sv. Vavřinec. Níže následoval čtyřřádkový nápis latinskou majuskulí s chronogramem:
+ PRO DEO IVINITE PERFECTO EXISTO ET BARTHOLOMAEVS VOCOR+
Pod nápisem pak kresba raka, dolejší ozdoba perličková a při samém okraji osm rovnoměrně rozložených křížků. Na západní straně zvonu byl znázorněn kříž s Ukřižovaným, pod ním Panna Marie s mečem v srdci. Níže pak nápis velkými písmeny:
+ A FOLGVRE GRANDINE ET TILPESTATE L IBERA NOS SALVATOR NOSTER IESV CARISTE+
Kolkolem zvonu v rovné obrubě nápis:
+ JOHANN GEORG KÜHNER GOSS MICH IN DER KONIG LICHEN KLEINEN STAAT PRAG, ANNO 1774. PTÁK+
Druhý, tzv. “malý zvon“ byl 50 cm vysoký, v průměru 62,5 cm. Mělo se zato, že to byl jeden ze tří zvonů poznaný a vykoupený senomatskými v klášteře sv. Tomáše v Praze, kam byl císařským vojskem v roce 1620 odvezen. Tato domněnka byla jistě mylná vzhledem k roku výroby zvonu.
Na východní straně zvonu byl reliéf proti sobě stojících světců sv. Petra a Pavla. Na západní straně reliéf sv. Vavřince a pod ním nápis:
+ JOHANN GEORG KÜHNER GOSS MICH IN PRAG 1771 +
Horní část zvonu zdobily hlavičky andělů, dolení okraj osm křížků.
Jak jsme se již zmínili, oba zvony visely ve zvonici až do první světové války, kdy byly sejmuty a jak říká zápis ... “rozřezány kyslíkovým plamenem a odvezeny“. Náhradou byl do zvonice propůjčen starobylý zvon sv. Bartoloměje ze hřbitovní zvonice v Rakovníku.
Zvon sv. Bartoloměje, jinak zvaný též “Rak“, byl ve zvonici až do roku 1928. Toho roku žádal Rakovník zvon zpět a tak senomatští uspořádali pod vedením faráře V. Vlka peněžní sbírku, která vynesla 1200 korun. Byly zakoupeny dva nové zvony / 140 a 120 kg / od firmy Herold v Chomutově a 26. 5. vysvěceny knězem Podlahou za “přítomnosti“ 4 kmoter – Davidové, Holé, V. Rybolové a Zelené. Menší zvon – Panna Maria – byl používán jako “poledník“, větší zvon – sv. Václav – při vyzvánění na mše apod.
Za druhé světové války byly však opět oba zvony odebrány a odveženy neznámo kam, pravděpodobně roztaveny k válečným účelům. Od těch dob zůstává zvonice bez svých srdcí.
Poslední generální opravou prošla zvonice roku 1883. Tehdy byla celá natřena dehtem a dostala novou střechu – vše na útraty patrona. Čtrnáct let poté – 1897 – byla zvonici dodatečně opravena podezdívka, doposud preventivně pobitá prkny. Tím byla prakticky naposled přiložena lidská ruka k záchraně této cenné památky v Senomatech.
Jan Nepomucký je celosvětově nejznámnějším českým světcem. Je patronem mostů, rybářů, mlynářů, plavců a vůbec všech řemesel, které mají co do činění s vodou.
Na Náměstí Karla Buriana byla v roce 2016 umístěna nová socha sv.Jana Nepomuckého. Původně socha stávala na dnešním Náměstí Jiřího Holého. Bohužel do dnešního dne se dochoval pouze podstavec. Ten byl zrestaurován a zcela novou sochu sv.Jana Nepomuckého vytvořila akademická sochařka Helena Jahodová z Kozojed u Kralovic.
Blízko mostu přes Rakovnický potok je na podstavci s letopočtem 1722 socha sv.Judy Tadeáše. Podle nápisu na podstavci věnoval sochu v roce 1722 rakovnický děkan Jan Jiří Libertin.
Při silnici do Rakovníka stojí po pravé straně dobře tesaná socha svatého Prokopa na podstavci s letopočtem 1743. Svatý Prokop je patronem Čech, horníků a rolníků, ochraňuje proti ďáblu a zlým duchům. Světec drží v rukách berlu a kříž, u nohou se mu svíjí pokořený ďábel.
V roce 2018 byla na zrekonstruované Náměstí Karla Buriana na počest pěvce Karla Buriana umístěna ručně kovaná lavička, kterou zhotovil Ondřej Vašmucius.
Památník Karla Buriana zhotovila paní sochařka MgA. Helena Jahodová.
Památník je umístěn na Náměstí Karla Buriana. Původní žulová deska zhotovená u příležitosti vysazení původně 2 lip k 50. výročí republiky v roce 1968 byla v roce 2018 doplněna o pískovcové sloupky - stély, které jsou vytesány z vnitřní strany do tvaru stromu a zdobeny motivem lipových listů.
Roubené stavení v ulici V Chaloupkách č.p.66 (Kulturní památka).
Do roku 1985 byla roubenka obydlená. Posledními obyvateli tohoto stavení byli manželé Fišerovi. Po jejich odchodu roubené stavení chátralo a nebylo pro něj vhodného využití. Na stavebním úřadě bylo zažádáno o povolení demolice. Této žádosti však úřad nevyhověl s tím, že roubené stavení dosahuje určité historické hodnoty.
V roce 1999 získala roubenku od Zemědělského družstva Senomaty do vlastnictví obec Senomaty. Na základě vyjádření stavebního úřadu obec požádala Národní památkový ústav o svolání místního šetření za účelem zjištění, zda je roubenka vhodným objektem pro památkovou ochranu. Toto šetření se uskutečnilo a v roce 2001 bylo toto stavení prohlášeno Kulturní památkou.
V letech 2008 - 2010 byla roubenka kompletně zrekonstruována za významné finanční pomoci z programu obnovy venkova OSA IV. - LEADER prostřednictvím Místní akční skupiny o.p.s.. Celkové náklady na rekonstrukci byly 2.279.000 Kč a z toho dotace činila 1.707.000 Kč.
Stáří roubenky
Při zemních pracech byly nalezeny renesanční střepy z období kolem roku 1500. Samotné roubené stavení pochází z poloviny 19.století, avšak jeho základy byly součástí objektu ještě staršího.
Roubenka v 1. pol. 20. století
Roubenka před rekonstrukcí (2004)
2008
Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností
Byly kompletně provedeny bourací a čistící práce, odstraněny všechny nežádoucí přístavby a podlahové násypy. Byly opraveny statické poruchy nosného zdiva, těleso komína a chlebová pec. Dále byly podepřeny nadzákladové stěny. Okolo celého objektu byla vykopána drenážní rýha a do ní umístěno drenážní a větrací potrubí s napojením na stávající kanalizační přípojku. Drenáže byly obsypány štěrkem.
Celková cena opravy – 126.603 Kč
Přidělená dotace – 111.000 Kč
2009
Fond obnovy památek Středočeského kraje
Byly dokončeny zemní práce a odkopání násypu pod podlahou. Byly zpevněny a dobetonovány základové pásy. Byly probourány dveřní otvory dle projektu, dostavěny vnitřní příčky, osazeny a dozděny nosníky nad dveřními otvory. Na podlahy galerie 3, čajové kuchyňky a budoucího WC byly umístěny prvky systému GABEX. Byly provedeny vnitřní rozvody vodovodu a kanalizace v podlaze.
Celková cena opravy – 82.967 Kč
Přidělená dotace – 65.000 Kč
2009
Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností
Byl dopoložen systém odvětrávání GABEX, v prostorách galerie 1, 2 , chodba a předsíň a dále byly všechny podlahy vyztuženy svařovanými sítěmi a betonovou mazaninou.
Celková cena opravy – 115.636 Kč
Přidělená dotace – 95.000 Kč
2010
Program rozvoje venkova Č R, Osa IV Leader
Byla provedena kompletní rekonstrukce všech dřevěných prvků objektu, tzn. roubení, vazby i krovu. Trámy jsou částečně provedeny ruční tesařskou technikou a odpovídají původním. Vznikla nová příčka mezi galerií 1 a 2, která je též roubená z ručně opracovaných trámů. Byl kompletně rekonstruovaný povalový strop, který nese hliněnou podlahu půdy. Podlahy v původních obytných místnostech galerie 1 a 2 jsou prkenné, ostatní podlahy jsou z dlažby nebo z ostře pálených cihel, položených do pískového lože. Bylo vybudováno, v rámci možností, moderní hygienické zařízení a kuchyňské zázemí. Na objektu byla vyměněna střešní krytina a všude jsou nové klempířské konstrukce. Byla vyměněna okna a část dveří. Některé dveře se podařilo repasovat. Vyměněná okna i dveře jsou přesnými kopiemi původních.
Do Roubenky je zavedena voda, kanalizace i elektrický proud. Veškeré činnosti probíhaly pod přísným a svědomitým dohledem NPÚ. Roubení zvenku i zevnitř bylo opatřeno speciální hliněnou omítkou. Prostor kolem Roubenky je upraven jako typická venkovská zahrádka se zápražím a přístupovým chodníčkem. Obohacením je křížek v rohu zahrádky.
Velké poděkování za spolupráci patří pracovníkům firmy SALK, spol.s.r.o., kteří se svým umem, vstřícností, obětavostí a nadšením zasloužili o to, že zde máme Roubenku tak, jak vypadala původně v plné kráse. Poděkování patří též zástupkyním NPÚ, pod jejichž bedlivým dozorem všechny práce probíhaly.
Celková cena opravy – 2.256.000 Kč
Přidělená dotace – 1.708.000 Kč
--
Zatím nikdo nedokázaljednoznačně vysvětlit původ kamenného kříže, který stojí v chodníku před jedním z rodinných domů na okraji Senomat v Rakovnické ulici.
Dozadu nakloněný kámen je vysoký zhruba 80 cm, ramena má široká asi 45 cm a do čelní strany je vyškrabaný již álo znatelný obrys meče nebo dýky.
V centrální evidenci kamenných křížů se sídlem v Aši, má senomatský kámen číslo 0319 ( v současnosti je v evidenci společnosti celkem 20 kamenných křížů z Rakovnicka, pětina z nich je však nezvěstná).
O původu památky, vytesané z pískovce, existuje několik různorodých teorií. Historik Rakovnicka Jan Renner ji považoval za starodávný mezník senomatských a rakovnických pozemků a soudil, že původně stál dál za městečkem směrem k Rakovníku. Spisovatel a historik Zikmund Winter dal "hrubý kámen, jenž stesán jest v prostičkou podobu kříže" a nedalekou studánku do souvislosti s křestními obřady senomatských Českých bratří. Jiný názor praví, že máme před sebou jeden z takzvaných cyrilometodějských misijních křížů, lidově zvaných "baba", vztyčených prý na úsvitě křesťanství v místech, kde slovanští věrozvěsti kázali. Nejpravděpodobnější se však zdá, že kříž, starý několik století, je starobylou připomínkou násilného zločinu, ke kterému v těchto místech někdy v minulosti došlo a symbol meče nebo dýky představuje vražednou zbraň.. Není vyloučeno, že se jedná o takzvaný smírčí kříž, který býval součástí vrahova vyrovnání s rodinou oběti. Důkazy pro kterékoliv z uvedených mínění však chybí.
Podobný kříž stával v Senomatech ještě jeden, byl však rozbit a použit jako stavební kámen.
Symbolický zlomený sloup je hlavním motivem památníku padlých vojínů, který byl v parku na nynějším Náměstí Jiřího Holého slavnostně odhalen v červnu roku 1928. Shromažďování finančních prostředků začalo v roce 1923, zhotovení pomníku bylo zadáno v roce 1927 Bohumilu Vachtlovi z Přílep za částku 8500 K. Památník je připomínka místních mužů, kteří zahynuli na bojištích první světové války. Po roce 1945 přibyla na památníku deska se jmény místních obětí druhé světové války.
V květnu roku 1921 byl v parku na nynějším Náměstí Jiřího Holého slavnostně odhalen prostý pomník Mistra Jana Husa, který od července do října 1414 pobýval před osudovou cestou do Kostnice na nedalekém hradě Krakovci. Husův pomník měl původně a v duchu tehdejší protikatolické vlny nahradit zničenou sochu Jana Nepomuckého, nakonec však představitelé městečka rozhodli vztyčit Husův pomník jinde. Oráčovská žula i plaketa s portrétem mistra Jana Husa byly darem soukromých osob. Žulový balvan věnoval Josef David z čp. 77 v Senomatech, kovovou desku s portrétním reliéfem mistra Jana Husa Josef David z Prahy. Usazení kamene a upevnění desky se ujal místní osvětový sbor.
Jaroslav Ryba, 1960, Senomaty: Dějiny městečka, městyse a obce
Povinná publicita