Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Aktuální počasí

Počasí dnes:

22. 10. 2017

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, místy přeháňky nebo déšť, během odpoledne od západu ustávání srážek. Denní teploty 11 až 15°C. Noční teploty 8 až 4°C.

 

czech point

 

logoRozklikávací rozpočet

 

AMETEO
amatérská meteo stanice
Senomaty

 

logo

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

NouzovZ historie vzniku obce Nouzova
(2. kapitola z knihy Památník obce Nouzova,
Brabec Celestýn 1952)

 

"O vzniku obce Nouzova a jeho historii toho víme celkem málo. Za starých časů, před několika sty léty uměl málokdo psát; obecní knihy a záznamy se vedly jen kuse, neúplně a povětšinou se zabývaly jen změnou majetkové držby. Často také vzaly za své při požárech a válkách, a proto měl kronikář těžkou práci při shledávání dat o vzniku a vývoji obce. Něco se našlo v záznamech obcí sousedních, v archivu města Rakovníka i v zemském archivu v Praze. Dosud nejbohatším přínosem k odkrytí minulosti nouzovské obce jsou „Dějiny Rakovníka“, které čerpají z původních pramenů a jež tvoří základ historie obce. Tyto dějiny napsal Václav Kočka a jsou jeho celoživotním dílem. Budiž vděčně vzpomenuto jeho zásluh i na tomto místě.
Dřívější rychtáři, ustanovení vrchností a zeměpanskými úřady se nestaraly o to, aby byla v podrobnostech zachycena historie obce a též život obecného lidu pro paměť budoucích pokolení. Také málo kdo z nich měl k tomu potřebné kvalifikace, kromě obecních písařů a duchovních správců farností. Nejdůležitějšími pomocníky pátrajících kronikářů byli vždy matriky příslušníků církve a pozemkové knihy, kde byly zaznamenány prodeje a koupě pozemků a veškerých držebností.
Omezenost prostředků, jež jsou nám k dispozici i kusost záznamů znemožňují nám, abychom našim rodákům předestřeli úplný a i v podrobnostech vyčerpávající pravdivý obraz historie obce a života lidu v tehdejších dobách. Ale i tak z těchto fragmentů historie obce pozorný čtenář pozná mnoho z minulosti svých předků i z osudů rodné obce.
 
Jak vzniklo nynější jméno obce. Na tuto otázku nelze bezpečně odpovědět. Není o této věci žádných záznamů a pokud jsou, nic nevysvětlují. Jméno Nouzov / místo prvotního
jména Újezdec / se vyskytuje teprve v pozdějších létech, když po úplném spálení obce na začátku třicetileté války bylo přikročeno k výstavbě dvora a k novému osídlení obce. Snad to
byla věc pouhého panského rozmaru nového majitele bývalého Újezdce, která dala vzniknouti novému názvu obce, která se od té doby v úředním styku jmenuje Nouzovem.
Druhý výklad, ovšem méně pravděpodobný, ale nejčastěji v řeči rodáků obce se vyskytující je tento: Místní i okolní vtipálkové se posmívali Nouzovským, že prý v obci odjakživa byla bída s nouzí domovem a že si jiného názvu než „Nouzov“ nezaslouží. Nouzovská půda nikdy příliš dobře nerodila a ani ty přílepské pískovcové skály, v nichž ode dávna Nouzovští pracovali, neposkytovali nikdy zvláště dobrý výdělek. A protože výměra chudých polností byla též malá a výdělek z práce ve skalách byl nevalný, nebylo v obci nikdy nějakého blahobytu. Poněvadž se obec pro svoji chudobu stávala terčem vtipu a úsměšků obyvatel obcí sousedních, hmotně si lépe stojících, přezdívka „Nouzov“ se stala obecně užívanou a nakonec ji i Nouzovští přijali sami jako případné a skutečnost dobře vystihující pojmenování. Buď jak buď, ať už je tento výklad správný nebo ne, skutečností je, že nelze přesně zjistiti ani určiti rok, kdy vešlo v platnost užívání nového názvu obce ve styku úředním a sotva se to již dozvíme. – Stále se však v obci udržuje starými pamětníky fáma, že mimo staré a původní pojmenování „Újezdec“ se obec jmenovala později „ Červený Újezdec“ a ještě později dokonce měla prý krásné a poetické jméno „ Krásná Růže“ – Ale to jsou jen řeči a tvrzení fakty nedoložená, a proto je nebereme v úvahu.
 
Přidržujíce se Dějin Rakovnicka, tohoto na fakta bohatého životního díla Václava Kočky, zaznamenáváme ve výtahu nejzávažnější události, vážící se k dějinám obce Nouzova:
Spravedlivé a původní jméno Nouzova jest vlastně Újezdec. Leží asi jeden a půl hodiny cesty severozápadně od Rakovníka na severovýchodním svahu Vinničního vrchu. Újezdec byl asi v polovici čtrnáctého století, kdy se poprvé jeho jméno připomíná, sídlem Václavovým. Možné jest, že jeho jméno souvisí se vsí Václavy.Václav, syn Václavův z Újezdce, byl r. 1377 společníkem v Řeřichách a r. 1384 v Podmoklech. Újezdec i Řeřichy byly tehdy společným a kmenovým vlastnictvím šlechtice Václava. Polovice Újezdce se dostala ku vsi Necky, zaniklé to obci pod okrajem Šanovského lesa na rozhraní katastru Senomat a Šanova – viz . jáma v Neckách – jejíž jediným pozůstatkem jest dosud Kouklův mlýn. Když Markéta, vdova po Mstihněvovi ze Žernovníka roku 1399 zemřela, polovice Necek, Újezdce a Křekovic byly provolány jako odúmrť / pozůstalost bez vlastníka / a král Václav IV. Postoupil je Frickovi z Polibuk, služebníku královské komory, který měl také list na odúmrtí v Povlčíně a Smrku.
Za války husitské byl Újezdec spálen a pustiny nabyl Jan z Nedvídkova, který je přidělil k Šanovu. Roku 1451 zapsal sto kop bratru svému Rudolfovi na Šanov, Řeřichy a Újezdec. Se Šanovem dostal se Újezdec k Petrovicům, na nichž od roku 1520 seděl Prokop Holý z Chrástu, od r. 1542 Václav Dlask ze Vchynic a po něm syn Radslav, který pustinu znovu osadil, namnoze židy. Nové osadě říkali Nouzov, ale prvotní jméno Újezdec bylo ještě dlouho v paměti lidu.
Johanka z Hochhauzu na Pšovlcích r.1565 obeslala Radslava ze Vchynic na Petrovicích, aby „postavil“ rychtáře Jana z Nouzova a Jana Hoza se Šanova z výtržností,“ani ji pod kouty u Pšovlk strouhu vymetali a škodu učinili“, jak zní zápis kronikáře.
A další zápis kronikáře praví: Radslav z Vchynic prodal r.1587 Petrovice s příslušenstvím a ves Újezdec, jinak Nouzov, s dvory kmetcími a krčmou výsadní Ferdinandovi z Renšperka.Zápis z roku 1588 podává zprávu o jakémsi lotrovi Tomáši, který vyloupil chalupu a vylámal truhlici Jiříka Weise v chalupě nad Senomaty. Měl býti dodán „k právu“ do Rakovníka a tam souzen. Poněvadž lotr byl ztlučen na hlavě i nohou, žádali Rakovničtí Renšperka, aby poslal lékaře, aby Tomáše ošetřil. – A dále se praví, že roku 1590 přitáhli lotři do Újezdce, pak paní Chodource blízko Petrovic všechno pokradli. Bylo jich asi 50, ale jen jednoho polapili. – Jak vidno nebylo v těchto dobách příliš bezpečno.
 
Renšperk držel statek „Újezdec“ zvaný, nynější Nouzov, dva roky a prodal jej Havlu Hrobčickému z Hrobčic a pánu na Kolešovicích. Tehdejší kupní cena Šanova s chalupami nad Senomaty / Újezdec /, Václaví, s dvorem poplužním Řeřichy / Řež / a Hostokryje s příslušenstvím obnášela 11 500 kop českých grošů. Tyto chalupy nejsou nic jiného, než Újezdec sám.
Po Havlovi Hrobčickém zůstali 4 synové, kteří roku 1613 o dědiny / pole / se rozdělili. Jan vzal Petrovice se třemi vesnicemi, Zdislav Havel Kolešovice, Hořesedly a Újezdec. 
Mezi Zdislavem a Rakovnickými měšťany, kteří drželi Senomaty, vzešel spor o hranice mezi Senomaty a Nouzovem. Po dohodě r.1616 bylo půl „Vlčí jámy“ / dnešní Senomatská / přiděleno k Senomatům, půl k Nouzovu.
A poněvadž se Zdislav Hrobčický v roce 1618 – 1620 činně zúčastnil odboje českých stavů proti Ferdinandovi postaviv do pole l jízdního a 6 pěších, byl po nešťastné bitvě na Bílé hoře odsouzen ku ztrátě třetího dílu všeho jmění. Poněvadž v pozůstalosti r. 1618 bylo všechno jmění odkázáno nezletilému synu Václavu Havlovi, byly tomuto odňaty Kolešovice, Hořesedly a Újezdec a prodány za 17 682 kop míšeňských Janu Münichovi z Arzberka, cizinci a c.a.k. služebníkovi.
 
Před bitvou na Bílé hoře v říjnu r. 1620 císařská vojska, ležící u Senomat spálila Újezdec docela. Kronikář dále praví, že Münich dal na pustině vykáceti les a postavit tu dvůr poplužní Nouzov, k němuž náleželo 217 strychů polí – je zde dále zmínka o židech, na které si Rakovničtí stěžují, že se k nim za války ze Senomat přistěhovali, kde jich trpěti nechtějí. Tito dříve v Senomatech bydlící židé pochovávali své mrtvé v pusté vsi Újezdci – Nouzově. / Má to býti místo těsně z pravé strany k Nouzovské jámě přiléhající, pěšinou oddělené.
 
Dalšími vlastníky Nouzova byli: Dědicové Jan Václav Münich, Markéta – Bechyňka z Lažan s jejím manželem Janem Hanušem z Nostic a jejím synem Jáchymem Heřmanem z Nostic, který nastoupil dědictví po smrti své matky v roce 1681. Když tento v roce 1694 zemřel, vdova Maxmiliána Justiána, rozená Bobková z Meziříčka, spravovala Kolešovice k ruce maloletéto syna Jana Ferdinanda, kdežto Nouzov převzala nebožcova sestra Polyxena Barbora, vdaná za Jiřího Josefa Gaudina z Lilienštejna, královského rychtáře v Rakovníku. Tento postavil při dvoře Nouzově dva domy a v nich usadil tři podruhy pro dvorskou práci ustanovené. Správcem dvoru byl František Václav Kunz. Po jeho smrti roku 1700 převzal Nouzov Jan Ferdinand z Nostic, hospodář podnikavý, který však statek hodně zadlužil. V letech 1706 – 1708 postavil v Kolešovicích kostel, při dvoře Nouzově usadil tři chalupníky a každému přidělil nájem osm strychů polí. Roku 1717 odprodal ves Nouzov s dvorem poplužním Petru Pavlovi z Renšperka, který ve vsi kolem roku 1720 nové panské sídlo postavil. Zbytek tohoto panského sídla je dnešním zámkem. Původně to bylo stavení dvoupatrové a ještě do počátku minulého století v patře obývané.
 
Pavel Renšperk postavil tu i pivovar, ovčín a cihelnu, chalupníkům pobral všechna pole i dvě stodoly a přidělil je ku dvoru. Z chalupníků stali se nádeníci, hotově placení. Renšperk, bývalý pravý šlechtic, jenž svoji bujnost často osvědčoval zvláště Rakovnickým, byl krajským hejtmanem v Rakovníku do roku 1741. Pro dluhy roku 1721 prodal statek Nouzov s domem nově postaveným, dvůr s ovčínem, pivovar s šenkem piva, cihelnu, domky židovské a dvě zahrady paní Anně Barboře Strojetické na Lhotě za 11 500 zlatých. Ta prodala Nouzov Františku Josefu Brissigelovi a ten zase roku 1725 Františku Ignáci Textorovi, dvornímu radovi, pražskému měšťanu a jeho manželce Marii Zuzaně za 12 500 zlatých. Od
těchto koupil roku 1726 stateček Nouzov s pivovarem a rybníkem za 13 500 zlatých Jiří Oliver Wallis, pán na Kolešovicích, který nabyl r. 1732  Petrovice, připojil k nim Nouzov.
Jeho syn Štěpán pronajal zámek / č. 1 / Antonínu Koptovi, Tomáši Nachtigalovi, Vavřinci Kuncovi, Matěji Vostrému, Františku Wendlovi a Antonínu Burešovi, jimž postoupil také dvorské pozemky. Roku 1785 bylo již v Nouzově 11 chalup. V č.2 Jakub Fišer, 3 Jiří Kichl, 4 Jiří Farták, 5 František Fröhlich, 6 Ondřej Fischer, 7 Jakub Nachtigal, 8 František Lang, 9 Antonín Kindl, 10 František Fischer, 11 Šimon Tongler. Dále zde „ v židovně“ bydleli židé Markus Abeles a Elias Kuhn.
 
Můžeme míti za to, že tito zde jmenovaní obyvatelé Nouzova, osazení zde v pobělohorské době pánem statku Münichem, později před rokem 1717 také Janem Ferdinandem z Nostic a za panství Petra Pavla Renšperka – to byli původní osadníci obce, jichž potomci povětšině dosud v obci bydlí. I když počátek prvního osídlení Nouzova – Újezdce nelze přesně určiti a první zprávy o něm jsou zaznamenány z polovice 14. století, lze míti za to, že z původního osídlení při panském dvoře nic nezůstalo, protože byl Újezdec, později Nouzov zvaný zcela vypálen za válek husitských i za války třicetileté. Původní jeho obyvatelstvo se rozprchlo a Nouzov byl pustinou – jak píše kronikář – a teprve po třicetileté válce počalo nové jeho osídlení.
 
Když po Renšperkovi a po něm následujících přechodných majitelích ujal se vlády nad dvorem a zámkem v Nouzově hraběcí rod Wallisů, držel tento rod vládu nad Nouzovem až do posledních dnů selského poddanství. Za Wallisů již zámek z pánů nikdo neobýval. Zámek postupně pustnul, takže muselo býti z něho sňato patro. Přízemek byl pokryt slámou a byl obydlen několika chudými rodinami. Tak nezbylo z té panské slávy nic na naše časy, jen ten název „ zámek “, jenž se dodnes užívá."