Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 31 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 1 2 3 4 5 6

Aktuální počasí

Počasí dnes:

24. 4. 2018

oblacnosde

Bude polojasno až oblačno, ojediněle přeháňky. Denní teploty 19 až 23°C. Noční teploty 12 až 8°C.

 

AMETEO
amatérská meteo stanice
Senomaty

Univerzální překladač

Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish

Rozpočet

logo
Rozklikávací rozpočet

Svazek obcí mikroregionu

Městys Senomaty je od roku 1999 členem SO mikroregionu

ČISTÁ - SENOMATY

SO mikroregionu Čistá-Senomaty

Bezpečné Rakovnicko

logo

Veřejná sbírka

„POŘÍZENÍ NOVÝCH ZVONŮ DO ZVONICE“

Do sbírky je možné přispět:

do sbírkové pokladničky v kanceláři Úřadu městyse Senomaty

 na bankovní účet určený pro sbírku: 20036-540610379/0800

Senomatské zvony

Virtuální prohlídka

Obsah

Senomaty

Nejstarší zmínka o Senomatech spadá do doby vlády českého krále Václava I.. Český král měl velké neshody s Fridrichem Rakouským a během válečných tažení přes Moravu Václav I. vyplenil značnou část země a zničil statky duchovního řádu německých rytířů. Aby odčinil škody, daroval jim ze svého majetku ves Senomaty věnovací listinou, která byla vydána roku 1233 v Sedlci.

Na počátku vlády Jana Lucemburského se staly Senomaty městečkem, které nabylo některých městských práv. Stalo se tak určitě před rokem 1319. Do té doby byly Senomaty poddanským městečkem, spadajícím ke královskému panství Křivoklát.

Za husitství nebyla na Rakovnicku svedena žádná větší bitva, ale bojovalo se několikrát o hrad Křivoklát. Senomaty byly z větší části vypáleny a přišly o privilegium krále Jana Lucemburského, které také shořelo. Senomatští měšťané si však pořídili jeho opis a roku 1500 ho předložili králi Vladislavu II. Jagelonskému, aby jim potvrdil získaná privilegia. Obyvatelé se stali kališníky.

V roce 1562 jsou v Senomatech uváděny kostely sv. Vavřince a sv. Štěpána a je možné, že oba kostely byly postaveny před vydáním privilegia krále Lucemburského.

V roce 1589 byly Senomaty prodány Rudolfem II. Václavu Hochhauzerovi na Pšovcích. S novým majitelem nastaly městečku těžké časy. 31. března roku 1592 postihl Senomaty požár. Shořela radnice, pivovar i obilí připravené k setí. Po ohni zbylo jen osm domů a fara s kostelem. Nový majitel však život po požáru lidem nijak neulehčil a byl všemi nenáviděn. Mnozí po požáru nestavěli. Raději se vystěhovali do Rakovníka a připravovali odboj proti svému pánovi. Po smrti Hochhauzera městečko vlastnila jeho žena Anna, dále její dcera Johanka Doupovcová. Ta v roce 1613 prodala Senomaty královskému městu Rakovníku.

Třicetiletá válka strhla Rakovník i Senomaty jako většinu českých měst na stranu stavů. Císařské vojsko se usadilo v okolí našeho městečka a vyjížděli do okolí loupit a pálit stavení. Senomaty při tom vypálily do základů. Lidé před nimi většinou utekli za hradby Rakovníka. Obě vojska se zde potýkala celý týden. Nakonec se spolu setkala 8. listopadu 1620 na Bílé hoře.

V roce 1631 žilo v Senomatech pouze 11 obyvatel oproti 40 lidem před bitvou na Bílé hoře. Bída po válce sílila, lidé se nestačili vzpamatovat z válečných útrap a na naše území vpadli Švédové, kteří také poničili vše, co jim vstoupilo do cesty.

Ke konci 19. století byly Senomaty napojeny na železniční stanici a občané začali více pečovat o vzhled obce.

Senomatští měli vždy problémy s místním potokem. Při povodních voda způsobila nesmírné škody. V roce 1609 voda protrhla dva rybníky a odplavila dokonce jeden mlýn. Další velká povodeň nastala v roce 1872 a postihla všechna stavení.

V roce 1910 stálo v Senomatech 158 domů a žilo zde 972 obyvatel. První zmínky o tamější škole pochází již z druhé poloviny 17. století. Senomatská škola vychovala v 19. století tři významné rodáky. Beletristu Josefa Veselého, muzikologa a hudebníka Maxmiliána Konopáska a sochaře Celku Kloučka. V Senomatech žil také první český dělnický básník František Chládek a slavný český pěvec Karel Burian.

V roce 1914 vypukla první světová válka. 26. července byla vyhlášena mobilizace. Vyhlášky se objevily také v Senomatech. Ceny rychle stoupaly a postupně byly zavedeny potravinové lístky na všechny druhy potravin. Dokonce nevinné děti žebraly o kousek chleba. V některých hospodářstvích a ve mlýně Josefa Ryby hospodyně vařily polévky pro hladové děti. Některé si odnášely polévku i pro své rodiče. 28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika a pomalu se navracel do Senomat život.

Ve dvacátých letech se v Senomatech začala zavádět elektřina. Také se zde poprvé objevil biograf. První projekce se uskutečnila v roce 1927 a film se nazýval "Josef Kajetán Tyl".

Po druhé světové válce výrazně klesl počet obyvatel. Po válce také zůstalo mnoho škod a trvalo mnoho let, než se vše obnovilo. V roce 1945 se vystěhovalo celkem 109 rodin se 425 osobami. Původních 1300 obyvatel již bylo minulostí. .

V roce 1983 občané Senomat oslavili 750 let trvání své obce. V roce 2006 byl obci Senomaty navráce titul městys.
 

Použitá literatura: Hajný, A. Senomaty 750 let. Rakovník 1983

Z historie vzniku obce Nouzova

(2. kapitola z knihy Památník obce Nouzova, Brabec Celestýn 1952)

Nouzov
"O vzniku obce Nouzova a jeho historii toho víme celkem málo. Za starých časů, před několika sty léty uměl málokdo psát; obecní knihy a záznamy se vedly jen kuse, neúplně a povětšinou se zabývaly jen změnou majetkové držby. Často také vzaly za své při požárech a válkách, a proto měl kronikář těžkou práci při shledávání dat o vzniku a vývoji obce. Něco se našlo v záznamech obcí sousedních, v archivu města Rakovníka i v zemském archivu v Praze. Dosud nejbohatším přínosem k odkrytí minulosti nouzovské obce jsou „Dějiny Rakovníka“, které čerpají z původních pramenů a jež tvoří základ historie obce. Tyto dějiny napsal Václav Kočka a jsou jeho celoživotním dílem. Budiž vděčně vzpomenuto jeho zásluh i na tomto místě.
Dřívější rychtáři, ustanovení vrchností a zeměpanskými úřady se nestaraly o to, aby byla v podrobnostech zachycena historie obce a též život obecného lidu pro paměť budoucích pokolení. Také málo kdo z nich měl k tomu potřebné kvalifikace, kromě obecních písařů a duchovních správců farností. Nejdůležitějšími pomocníky pátrajících kronikářů byli vždy matriky příslušníků církve a pozemkové knihy, kde byly zaznamenány prodeje a koupě pozemků a veškerých držebností.
Omezenost prostředků, jež jsou nám k dispozici i kusost záznamů znemožňují nám, abychom našim rodákům předestřeli úplný a i v podrobnostech vyčerpávající pravdivý obraz historie obce a života lidu v tehdejších dobách. Ale i tak z těchto fragmentů historie obce pozorný čtenář pozná mnoho z minulosti svých předků i z osudů rodné obce.
 
Jak vzniklo nynější jméno obce. Na tuto otázku nelze bezpečně odpovědět. Není o této věci žádných záznamů a pokud jsou, nic nevysvětlují. Jméno Nouzov / místo prvotního
jména Újezdec / se vyskytuje teprve v pozdějších létech, když po úplném spálení obce na začátku třicetileté války bylo přikročeno k výstavbě dvora a k novému osídlení obce. Snad to
byla věc pouhého panského rozmaru nového majitele bývalého Újezdce, která dala vzniknouti novému názvu obce, která se od té doby v úředním styku jmenuje Nouzovem.
Druhý výklad, ovšem méně pravděpodobný, ale nejčastěji v řeči rodáků obce se vyskytující je tento: Místní i okolní vtipálkové se posmívali Nouzovským, že prý v obci odjakživa byla bída s nouzí domovem a že si jiného názvu než „Nouzov“ nezaslouží. Nouzovská půda nikdy příliš dobře nerodila a ani ty přílepské pískovcové skály, v nichž ode dávna Nouzovští pracovali, neposkytovali nikdy zvláště dobrý výdělek. A protože výměra chudých polností byla též malá a výdělek z práce ve skalách byl nevalný, nebylo v obci nikdy nějakého blahobytu. Poněvadž se obec pro svoji chudobu stávala terčem vtipu a úsměšků obyvatel obcí sousedních, hmotně si lépe stojících, přezdívka „Nouzov“ se stala obecně užívanou a nakonec ji i Nouzovští přijali sami jako případné a skutečnost dobře vystihující pojmenování. Buď jak buď, ať už je tento výklad správný nebo ne, skutečností je, že nelze přesně zjistiti ani určiti rok, kdy vešlo v platnost užívání nového názvu obce ve styku úředním a sotva se to již dozvíme. – Stále se však v obci udržuje starými pamětníky fáma, že mimo staré a původní pojmenování „Újezdec“ se obec jmenovala později „ Červený Újezdec“ a ještě později dokonce měla prý krásné a poetické jméno „ Krásná Růže“ – Ale to jsou jen řeči a tvrzení fakty nedoložená, a proto je nebereme v úvahu.
 
Přidržujíce se Dějin Rakovnicka, tohoto na fakta bohatého životního díla Václava Kočky, zaznamenáváme ve výtahu nejzávažnější události, vážící se k dějinám obce Nouzova:
Spravedlivé a původní jméno Nouzova jest vlastně Újezdec. Leží asi jeden a půl hodiny cesty severozápadně od Rakovníka na severovýchodním svahu Vinničního vrchu. Újezdec byl asi v polovici čtrnáctého století, kdy se poprvé jeho jméno připomíná, sídlem Václavovým. Možné jest, že jeho jméno souvisí se vsí Václavy.Václav, syn Václavův z Újezdce, byl r. 1377 společníkem v Řeřichách a r. 1384 v Podmoklech. Újezdec i Řeřichy byly tehdy společným a kmenovým vlastnictvím šlechtice Václava. Polovice Újezdce se dostala ku vsi Necky, zaniklé to obci pod okrajem Šanovského lesa na rozhraní katastru Senomat a Šanova – viz . jáma v Neckách – jejíž jediným pozůstatkem jest dosud Kouklův mlýn. Když Markéta, vdova po Mstihněvovi ze Žernovníka roku 1399 zemřela, polovice Necek, Újezdce a Křekovic byly provolány jako odúmrť / pozůstalost bez vlastníka / a král Václav IV. Postoupil je Frickovi z Polibuk, služebníku královské komory, který měl také list na odúmrtí v Povlčíně a Smrku.
Za války husitské byl Újezdec spálen a pustiny nabyl Jan z Nedvídkova, který je přidělil k Šanovu. Roku 1451 zapsal sto kop bratru svému Rudolfovi na Šanov, Řeřichy a Újezdec. Se Šanovem dostal se Újezdec k Petrovicům, na nichž od roku 1520 seděl Prokop Holý z Chrástu, od r. 1542 Václav Dlask ze Vchynic a po něm syn Radslav, který pustinu znovu osadil, namnoze židy. Nové osadě říkali Nouzov, ale prvotní jméno Újezdec bylo ještě dlouho v paměti lidu.
Johanka z Hochhauzu na Pšovlcích r.1565 obeslala Radslava ze Vchynic na Petrovicích, aby „postavil“ rychtáře Jana z Nouzova a Jana Hoza se Šanova z výtržností,“ani ji pod kouty u Pšovlk strouhu vymetali a škodu učinili“, jak zní zápis kronikáře.
A další zápis kronikáře praví: Radslav z Vchynic prodal r.1587 Petrovice s příslušenstvím a ves Újezdec, jinak Nouzov, s dvory kmetcími a krčmou výsadní Ferdinandovi z Renšperka.Zápis z roku 1588 podává zprávu o jakémsi lotrovi Tomáši, který vyloupil chalupu a vylámal truhlici Jiříka Weise v chalupě nad Senomaty. Měl býti dodán „k právu“ do Rakovníka a tam souzen. Poněvadž lotr byl ztlučen na hlavě i nohou, žádali Rakovničtí Renšperka, aby poslal lékaře, aby Tomáše ošetřil. – A dále se praví, že roku 1590 přitáhli lotři do Újezdce, pak paní Chodource blízko Petrovic všechno pokradli. Bylo jich asi 50, ale jen jednoho polapili. – Jak vidno nebylo v těchto dobách příliš bezpečno.
 
Renšperk držel statek „Újezdec“ zvaný, nynější Nouzov, dva roky a prodal jej Havlu Hrobčickému z Hrobčic a pánu na Kolešovicích. Tehdejší kupní cena Šanova s chalupami nad Senomaty / Újezdec /, Václaví, s dvorem poplužním Řeřichy / Řež / a Hostokryje s příslušenstvím obnášela 11 500 kop českých grošů. Tyto chalupy nejsou nic jiného, než Újezdec sám.
Po Havlovi Hrobčickém zůstali 4 synové, kteří roku 1613 o dědiny / pole / se rozdělili. Jan vzal Petrovice se třemi vesnicemi, Zdislav Havel Kolešovice, Hořesedly a Újezdec. 
Mezi Zdislavem a Rakovnickými měšťany, kteří drželi Senomaty, vzešel spor o hranice mezi Senomaty a Nouzovem. Po dohodě r.1616 bylo půl „Vlčí jámy“ / dnešní Senomatská / přiděleno k Senomatům, půl k Nouzovu.
A poněvadž se Zdislav Hrobčický v roce 1618 – 1620 činně zúčastnil odboje českých stavů proti Ferdinandovi postaviv do pole l jízdního a 6 pěších, byl po nešťastné bitvě na Bílé hoře odsouzen ku ztrátě třetího dílu všeho jmění. Poněvadž v pozůstalosti r. 1618 bylo všechno jmění odkázáno nezletilému synu Václavu Havlovi, byly tomuto odňaty Kolešovice, Hořesedly a Újezdec a prodány za 17 682 kop míšeňských Janu Münichovi z Arzberka, cizinci a c.a.k. služebníkovi.
 
Před bitvou na Bílé hoře v říjnu r. 1620 císařská vojska, ležící u Senomat spálila Újezdec docela. Kronikář dále praví, že Münich dal na pustině vykáceti les a postavit tu dvůr poplužní Nouzov, k němuž náleželo 217 strychů polí – je zde dále zmínka o židech, na které si Rakovničtí stěžují, že se k nim za války ze Senomat přistěhovali, kde jich trpěti nechtějí. Tito dříve v Senomatech bydlící židé pochovávali své mrtvé v pusté vsi Újezdci – Nouzově. / Má to býti místo těsně z pravé strany k Nouzovské jámě přiléhající, pěšinou oddělené.
 
Dalšími vlastníky Nouzova byli: Dědicové Jan Václav Münich, Markéta – Bechyňka z Lažan s jejím manželem Janem Hanušem z Nostic a jejím synem Jáchymem Heřmanem z Nostic, který nastoupil dědictví po smrti své matky v roce 1681. Když tento v roce 1694 zemřel, vdova Maxmiliána Justiána, rozená Bobková z Meziříčka, spravovala Kolešovice k ruce maloletéto syna Jana Ferdinanda, kdežto Nouzov převzala nebožcova sestra Polyxena Barbora, vdaná za Jiřího Josefa Gaudina z Lilienštejna, královského rychtáře v Rakovníku. Tento postavil při dvoře Nouzově dva domy a v nich usadil tři podruhy pro dvorskou práci ustanovené. Správcem dvoru byl František Václav Kunz. Po jeho smrti roku 1700 převzal Nouzov Jan Ferdinand z Nostic, hospodář podnikavý, který však statek hodně zadlužil. V letech 1706 – 1708 postavil v Kolešovicích kostel, při dvoře Nouzově usadil tři chalupníky a každému přidělil nájem osm strychů polí. Roku 1717 odprodal ves Nouzov s dvorem poplužním Petru Pavlovi z Renšperka, který ve vsi kolem roku 1720 nové panské sídlo postavil. Zbytek tohoto panského sídla je dnešním zámkem. Původně to bylo stavení dvoupatrové a ještě do počátku minulého století v patře obývané.
 
Pavel Renšperk postavil tu i pivovar, ovčín a cihelnu, chalupníkům pobral všechna pole i dvě stodoly a přidělil je ku dvoru. Z chalupníků stali se nádeníci, hotově placení. Renšperk, bývalý pravý šlechtic, jenž svoji bujnost často osvědčoval zvláště Rakovnickým, byl krajským hejtmanem v Rakovníku do roku 1741. Pro dluhy roku 1721 prodal statek Nouzov s domem nově postaveným, dvůr s ovčínem, pivovar s šenkem piva, cihelnu, domky židovské a dvě zahrady paní Anně Barboře Strojetické na Lhotě za 11 500 zlatých. Ta prodala Nouzov Františku Josefu Brissigelovi a ten zase roku 1725 Františku Ignáci Textorovi, dvornímu radovi, pražskému měšťanu a jeho manželce Marii Zuzaně za 12 500 zlatých. Od
těchto koupil roku 1726 stateček Nouzov s pivovarem a rybníkem za 13 500 zlatých Jiří Oliver Wallis, pán na Kolešovicích, který nabyl r. 1732  Petrovice, připojil k nim Nouzov.
Jeho syn Štěpán pronajal zámek / č. 1 / Antonínu Koptovi, Tomáši Nachtigalovi, Vavřinci Kuncovi, Matěji Vostrému, Františku Wendlovi a Antonínu Burešovi, jimž postoupil také dvorské pozemky. Roku 1785 bylo již v Nouzově 11 chalup. V č.2 Jakub Fišer, 3 Jiří Kichl, 4 Jiří Farták, 5 František Fröhlich, 6 Ondřej Fischer, 7 Jakub Nachtigal, 8 František Lang, 9 Antonín Kindl, 10 František Fischer, 11 Šimon Tongler. Dále zde „ v židovně“ bydleli židé Markus Abeles a Elias Kuhn.
 
Můžeme míti za to, že tito zde jmenovaní obyvatelé Nouzova, osazení zde v pobělohorské době pánem statku Münichem, později před rokem 1717 také Janem Ferdinandem z Nostic a za panství Petra Pavla Renšperka – to byli původní osadníci obce, jichž potomci povětšině dosud v obci bydlí. I když počátek prvního osídlení Nouzova – Újezdce nelze přesně určiti a první zprávy o něm jsou zaznamenány z polovice 14. století, lze míti za to, že z původního osídlení při panském dvoře nic nezůstalo, protože byl Újezdec, později Nouzov zvaný zcela vypálen za válek husitských i za války třicetileté. Původní jeho obyvatelstvo se rozprchlo a Nouzov byl pustinou – jak píše kronikář – a teprve po třicetileté válce počalo nové jeho osídlení.
 
Když po Renšperkovi a po něm následujících přechodných majitelích ujal se vlády nad dvorem a zámkem v Nouzově hraběcí rod Wallisů, držel tento rod vládu nad Nouzovem až do posledních dnů selského poddanství. Za Wallisů již zámek z pánů nikdo neobýval. Zámek postupně pustnul, takže muselo býti z něho sňato patro. Přízemek byl pokryt slámou a byl obydlen několika chudými rodinami. Tak nezbylo z té panské slávy nic na naše časy, jen ten název „ zámek “, jenž se dodnes užívá."